Politické uspořádání

Ústava páté republiky byla přijata v roce 1958 a naposled upravena v roce 1996. Podle ní je Francie republikou s parlamentně demokratickým systémem a se značnými výkonnými pravomocemi prezidenta republiky, např. právem svolat i rozpustit parlament. Prezident republiky je volen přímo občany na pět let, předsedá Ministerské radě, může iniciovat lidové hlasování (plebiscit, referendum) a v případě výjimečného stavu je vybaven ještě dalšími pravomocemi. Nejvyšší zákonodárný orgán – francouzský parlament, se skládá ze dvou komor, Senátu s 321 členy voleného podle regionálního principu a Národního shromáždění s 577 poslanci. Při zákonodárství hlasují obě komory stejným dílem, ve sporných případech rozhoduje v poslední instanci Národní shromáždění. Francie se administrativně dělí na 22 oblastí, které mají od rohu 1986 také vlastní parlamentní zastoupení a 96 departmentů. ostrov Korsika má zvláštní status. K Francii patří také čtyři zámořská území (Reunion, Quadeloupe, Francouzská Guyana a Martinique). Francie je členem EU a NATO.

Obyvatelstvo

Obyvatelstvo je na území Francie rozloženo nerovnoměrně. Největší koncentrace je v průmyslových oblastech na severu a severovýchodě. Téměř každý pátý Francouz žije v oblasti Ile-de-France, která se rozkládá kolem hlavního města Paříže. K menšinám patří mimo jiné 1,2 milionů německy mluvících Alasanů a Lotrinců. Podíl cizinců na celkovém počtu obyvatel činí 6,3 %, jedná se především o přistěhovalce ze severní Afriky. Tři čtvrtiny obyvatel se hlásí ke katolické církvi.

Hospodářství

Francie patří k deseti nejvyspělejším hospodářským zemím světa. Přeměna agrárního státu v průmyslovou velmoc proběhla především po druhé světové válce v 50. letech. Stát uvedl do pohybu hluboké strukturální změny a modernizaci průmyslu, které byly doprovázeny výstavbou energeticko - ekonomické základny v podobě jaderných a vodních elektráren. Dnes je Francie nejvýznamnějším vývozcem zemědělských výrobků a v souvislosti s tím tvoří hlavní odvětví také potravinářský průmysl. Dále se řadí výroba strojů a zpracování kovů. Také v oblasti vzdušných a vesmírných letů zaujímá Francie čelné místo ve světě. Problémem je nerovnoměrné rozdělení průmyslových center. Velké průmyslově koncentrované aglomerace se nacházejí na místech s výhodným dopravním spojením východně a severně od spojnice Le Havre – Marseille. Ačkoliv v zemědělství pracuje pouze 5 % ekonomicky aktivního obyvatelstva, využívá se agrárně kolem 54 % celkové plochy. Z důvodů rozdílných klimatických poměrů převažuje na severu pěstování pšenice a živočišná výroba, zatímco se na jihu daří již středomořským kulturám. Světoznámá jsou francouzská vína, šampaňské a koňak. Sektor služeb přispívá do hrubého národního produktu více než dvěma třetinami. Důležitým zdrojem příjmů je také cestovní ruch. Francie má celkově vyrovnanou obchodní bilanci. Hlavními obchodními partnery jsou Německo a Velká Británie.

Doprava

Dopravní síť silnic a železnic je velmi dobře vybudována, především na severu je velmi hutá, naproti tomu v jiných částech země řidší. Všechny hlavní dopravní tepny směřují do Paříže. Francie má moderní rychlovlaky TGV, jejíž tratě se neustále rozšiřují.

Média

Komunikační síť se ve francii tradičně rozbíhá od Paříže jako mediálního centra po celé zemi. Páteř francouzských komunikačních prostředků tvoří zpravodajská agentura AFP (Agence France-Presse), dále kolem 14 000 novin a časopisů, převážně regionální rozhlasové stanice a státní i soukromé televizní stanice s bohatým celonárodním i regionálním programem.

Dějiny

Oblast dnešní Francie byla osídlena již před 10 000 lety. Založení Francké říše v 5. – 9. století n.l. za Merovejců a Karlovců a vývoj francouzského království až do 16. století významně ovlivnily dějiny celé západní Evropy. Neustálé vnitřní spory se šlechtou a vnější s Brity (například stoletá válka) upevnily centrální moc a vedly k vytvoření celonárodní monarchie, která v 17. století a na počátku 18. století dosáhla vrcholu (vláda Ludvíka XIII. až XVI.). Vítězství buržoazie v Francouzské revoluci roku 1789 ukázalo cestu k evropskému vývoji v 19. století. Po obnovení císařství vedl Napoleon Bonaparte v letech 1803 – 1815 války proti evropským mocnostem, které nakonec skončily porážkou Francouzů u Waterloo. Jak v první tak i druhé světové válce patřila Francie k vítězným mocnostem.

Kultura

Francie je již od středověku považována za Mekku evropské umělecké a kulturní scény. Tyto umělecké a kulturní poklady sahají od gotických katedrál v Paříži, Chartres a Remeši přes nádherné královské zámky na řece Loiře nebo Versailles a po světová literární díla takových velikánů jako byl Hugo, Balzac nebo Sartre, dále k bohatému hudebnímu životu v opeře a baletu nebo divadelní scéně. Svébytným francouzským hudebním žánrem je šanson.

Geografie

Krajinný obraz utvářejí tři hlavní topografické jednotky: rozlehlé pánve, do kterých částečně zasahují nižší pahorkatiny a nížiny a které se svažují směrem k moři (Francouzská nížina s Pařížskou pánví), Akvitánská pánev a jiné), výraznější středohoří (Francouzské středohoří – Massif Centra, Vogézy) a vysoká pohoří (západní Alpy, Pyreneje). V nížinách se nachází dobrá až velmi úrodná půda a příznivé klimatické podmínky. Geologické podmínky (velké sníženiny mezi starými masívy a mladým zvrásněným pohořím) podpořilo vznik ložisek černého uhlí, železné rudy, uranu a bauxitu, zemního plynu a ropy, které jsou pro hospodářství velmi důležité. Dopravní cesty po vodě jsou ve Francii dvakrát delší než dálniční síť. Toky největších řek (Rhone, Seine, Loire) probíhají radiálně. Zatímco na západě a severu země převládá mírné přímořské podnebí, leží východ už v přechodné oblasti. na jihu Francie ovlivňuje podnebí Středozemní moře. Vegetace se zde přizpůsobila suchým horkým létům (tvrdé listy, nízké křoviny macchie), zatímco v ostatních částech země se vyskytují běžně rozsáhlé listnaté lesy.