(původně uveřejněno na www.poweryoga.cz)

Vážení příznivci powerjógy,

za to, že jsem se setkal s jógou vděčím svojí sestře, která mě při mém dvouletém pobytu v USA doslova „dokopala“ na první lekci jógy. Lekce totiž začínala v 6:00 a já jsem dlouho bojoval s touto hodinou. Nakonec musím přiznat, že jsem si oblíbil jak ten ranní čas, tak jógu samotnou. Ranní cvičení mě krásně nastartovalo a den byl najednou neuvěřitelně dlouhý! Navíc jsem to měl z tělocvičny kousek na lyžařský svah a cestou jsem se vždycky zastavil v oblíbené kavárně Daily Grind, kde jsem si dal kávu a „sticky scone“ což je neuvěřitelně přeslazený a lepivý zákusek. Docela se mi na ten čas hezky vzpomíná. Nicméně jóga se mi stala osudnou a od té doby cvičím a předcvičuji pravidelně a nedokážu si představit, že bych najednou cvičit nemohl.

Ve Vailu jsem nebyl dlouhých šest let a musím přiznat, že jsem se těšil jako malé dítě, až se tam znova podívám. A naskytla se mi příležitost! Moje maminka se totiž hrozně bojí létání. Dohodla se ale s mojí sestrou, že ji pojede navštívit. A nastal problém. Nejdřív se začala bát, že zabloudí na letišti, pak že jí uletí navazující spoj, že se jí ztratí tašky a nakonec že to letadlo určitě spadne. Usoudil jsem, že bude lepší, když s maminkou poletím. Ne že by mě to stálo velké přemlouvání, ale přece jen jsem se rozhodl odjet na 12 dnů a to je pro mě celkem dlouhá doba. Ale co bych neudělal pro svoji maminku! :)

Když jsme odlétali z Prahy, bylo zamračené ráno, pršelo a foukal hrozný vítr. Při přistání v Denveru nás vítalo sluníčko a my jsme mohli pozorovat, jak je město dokola obklopené horskými štíty. Z té výšky se zdálo, že musejí být vzdáleny jen kousek. Ve skutečnosti jsou to téměř dvě a půl hodiny autem. Z Denveru jsme vystoupali horský průsmyk Lovelend pass a Vail pass a otevřelo se nám údolí, na které se musí těšit každý lyžař! Všude, kam se oko podívá, jsou vidět svahy se sjezdovkami.

První den jsme si museli „zvykat“ na čerstvý horský vzduch, protože přiletět z Prahy rovnou do výšky kolem 2.500 metrů dá trochu zabrat. Obzvlášť maminka měla problémy s dechem, ale cigaretu si neodpustila! Museli jsme se hned vydat na procházku Vailem. Celé městečko za těch šest let tak moc změnilo. Vyrostla tu spousta nových domů, hotelů a také lyžařských vleků, restaurací, škol atd. Musím přiznat, že jsem byl hodně překvapený. Čekal jsem růst, ale tohle naprosto předčilo moje očekávání. Z horské vesnice se stalo za těch pár let město. Ale pěkné město.

První den jsme díky časovému posunu přežili jen tak tak a padli jsme do postele už v devět hodin místního času.

Ráno mě čekala lekce jógy a to rovnou v 6:00. Docela jsem si odvykl vstávat tak brzy, ale probudil jsem se ještě před zazvoněním budíku, uvařil si čaj a v 6:00 jsem byl připravený cvičit. Po cvičení mě čekala milá povinnost. V noci totiž napadlo téměř půl metru prašanu a to musí jít každý pořádný lyžař na kopec! Vyrazil jsem, jak jinak, se svojí sestrou. Modrá obloha, prašan a téměř prázdné vleky mi byly odměnou za to ranní vstávání.

Není to nádhera? Musím říct, že jsem si celý týden pořádně užil. Ráno jsem cvičil, potom jsem šel na pár hodin lyžovat a odpoledne jsem vyráželi s mojí maminkou na výlety po okolí. Měli jsme obrovské štěstí na počasí, protože nám první den napadlo, jak jsem již zmiňoval, půl metru sněhu a po zbytek pobytu bylo každý den nádherné, slunečné počasí. Když jsem si při čekání na letadlo představil, že budu za dva dny sedět u počítače a řešit daňové přiznání, moc se mi do Prahy vracet nechtělo. A představte si, že mi v Praze nepřišla ani jedna taška. Čeho se bála moje maminka se nakonec stalo mně.

Přeji Vám krásné a slunečné jaro!

Jakub Šamberger
Power Yoga Akademie

Zpět na galerie

Zpět na galerie